Adoptujte Didi
Kříženec · Ženský · Starý · 15 roky
Ahoj drahé dvojpědní. Jsem Didi a už dlouhou dobu žiju v záchranném ústavu s podporou mého skvělého bohatého rodiče. Stále potřebuji své laskavé bohaté rodiče, protože nevím, zda se můj plán podaří tak, jak si přeji. Snažím se teď, po mé dlouhé době v záchranném ústavu, najít své vlastní lidi. Skutečně bych chtěla být pes pro rodinu. Říkají, že jsem skvělá stará holka, a protože jsem už získala nějakou důvěru k vám dvojpědním, chci se pustit do dobrodružství. Přeji si klidný domov a lidi, kteří jsou velmi dobrými s ostrašnými psy. Umím kroutit na řetězec, ale neměl by to být hluk, jako ve městě. Vypadám jako princezna. Ne moc velká, s krásným měkkým srstem a oříškově hnědými lesklými očima, a ještě stále jsem docela výkonná pro svůj věk. Abyste věděli, proč jsem taková, jaká jsem, tady je moje história: Narodila jsem se s mémi bratrky Aikem, Florim a Simsonem v září 2011 uprostřed Aeginy. Uznávám, měli jsme hezký výhled na hora, ale malý pes potřebuje i něco jiného. Zvlášť když přichází zima, to je zvlášť obtížné. A je to i nebezpečné. Jsou špatní lidé, rychlé vozy a lovcové, kteří střílí v soboty. To malého psa děsí. Naštěstí nás objevili lidé z AP, chytili nás a přivezli k Renate. Bylo tam hodně krásně, měli jsme teplý chléb, lékařskou péči, chutné jídlo a čistou vodu. Ale neustále jsme nedovolili lidem blížit se k nám. Ale jak bychom mohli vědět, že jsou dvojpědové hodní? Během našeho období imprese na ulici jsme měli jenom samotné a spoustu špatných zkušeností. Proto jsme okamžitě uhnuli do nejvzdálenějšího rohu chléba, kdykoli se k nám někdo přiblížil. Seděli jsme tam a vyprávěli si, jak strašliví jsou ti dvojpědové. Ale lidé, které nejsou hloupé, okamžitě pochopili, že něco musí být uděláno. Takže my, čtyřlistovky, byly překvapivě převezeny do záchranného ústavu a rozděleny. Ale bylo to jen pro náš dobrý. Každý z nás dostal skvělého psového kamaráda, který se těšil, když přišli dvojpědové. Velmi divné, pomyslela jsem si, ale možná můžete to kopírovat. Můj bratr Aiko byl nejrychlejší z nás. Rychle se naučil a už dlouhou dobu má hezký domov. Moji dva bratři Flori a Simson právě přešli mostem, a teď jsem já poslední list čtyřlistovky. Kdo má velké srdce a hodně trpělivosti, aby mi dal domov pro zbývající roky?
Přečíst původní (de)
Hallo ihr lieben Zweibeiner. Ich bin Didi und lebe mit der Unterstützung meiner tollen Paten schon sehr lange im Tierheim. Meine lieben Paten brauche ich auch weiter, denn ich weiß nicht, ob mein Plan so klappt wie ich mir das wünsche.Ich versuche jetzt, nach meiner sehr langen Zeit im Tierheim meine eigenen Menschen zu finden. Ich würde es so gerne kennenlernen ein Familienhund zu werden. Man sagt von mir, ich wäre ein tolles altes Mädchen und da ich jetzt schon etwas Vertrauen zu euch Zweibeinern gefasst habe möchte ich das Abenteuer wagen. Ich wünsche mir einen ruhigen Haushalt und Menschen die sich mit ängstlichen Hunden sehr gut auskennen. An der Leine kann ich laufen, aber eine laute Umgebung, so wie in einer Stadt sollte es nicht sein. Ich sehe aus wie eine Prinzessin. Nicht zu groß, mit wunderschönem weichen Fell und rehbraunen, glänzenden Augen und bin für mein Alter noch recht fit.Damit ihr mal wisst, warum ich so bin wie ich bin, hier meine Geschichte: Ich wurde mit meinen Brüdern Aiko, Flori und Simson im September 2011 mitten auf Aegina geboren. Zugegeben hatten wir dort auf dem Berg eine schöne Aussicht, aber ein kleiner Hund braucht halt auch noch was anderes. Gerade wenn der Winter naht, wird es besonders schwierig. Und gefährlich ist es auch. Es gibt böse Menschen, schnelle Autos und Jäger, die am Wochenende dort herumschießen. Da wird so einem kleinen Hund aber Angst und bange. Zu unserem Glück wurden wir dann von den Leuten von AP entdeckt, eingefangen und zu Renate gebracht. Da war es sehr schön, wir hatten eine warme Hütte, medizinische Betreuung, lecker Futter und frisches Wasser. Aber die Menschen ließen wir nicht an uns ran. Aber woher sollten wir auch wissen, dass die Zweibeiner nett sind? In unserer Prägephase auf der Straße hatten wir nur uns und jede Menge schlechte Erfahrungen. Darum sind wir auch sofort in die hinterste Ecke der Hütte gekrochen, wenn ein Mensch in unsere Nähe kam. Dort saßen wir dann und erzählten uns gegenseitig, wie gruselig doch diese Zweibeiner sind. Aber die Menschen, gar nicht dumm, haben sofort erkannt, dass etwas passieren muss. Also wurden wir, dass vierblättrige Kleeblatt, zu unserem Entsetzen in das Tierheim gebracht und dort getrennt. Es war aber nur zu unserem Besten. Jeder von uns bekam einen netten Hundekumpel, der sich gefreut hat, wenn die Zweibeiner kamen. Schon sehr seltsam, dachte ich mir so, aber vielleicht kann man sich das ja abgucken. Mein Bruder Aiko war der Schnellste von uns. Er hat schnell viel gelernt und hat schon lange ein schönes zu Hause. Meine beiden Brüder Flori und Simson haben sich gerade über die Regenbogenbrücke geschlichen und nun bin ich das letzte Blättchen vom Kleeblatt. Wer hat den ein großes Herz und viel Geduld mir ein eigenes zu Hause für meinen Lebensabend zu geben?
Zobrazeno před 4 měsíci
