Adoptujte Lester – Labrador retriever ter adoptie
Labrador Retriever · Mužský · Starý · 11 roky
Halo, jsem Lester. Ano, ten velký blonďatý mazlíček, kterého jste možná viděli vrtět ocasem ještě předtím, než jste mě spatřili. Je mi jedenáct let, ale nenechte se zmást: v hlavě jsem pořád mladý štěně s motorem, který nikdy nevypne. Moje tělo je možná starší, ale má duše? Ta pořád skáče a dovádí. Přišel jsem do DOA přes jiný útulek. Moje majitelka se o mě nemohla starat… a to mě zpočátku velmi mrzelo. Říkám si: Kde je můj člověk? Ale pak přišli všichni ti noví lidé. Ošetřovatelé, dobrovolníci, mazlíčci, rozdavači sušenek, pořád je třídím. A dávají mi tolik pozornosti, že se tady cítím jako doma. Taky rád chodím s každým. S každým. Když jdete ven, jdu ven. Když jdete dovnitř, jdu dovnitř. Když si jenom myslíte, že půjdete, už jsem připraven. A venku? No, tam se na všechny dívám s očekáváním. Protože nikdy nevíte, kdo chce pohladit mou hlavu. Jsem labrador, tak jsem se narodil s pohotovostí pro mazlení. Stále miluji hraní. Alespoň… na začátku. Když hodíte míček, běžím za ním nadšeně, uši ve větru, jazyk mi visí z tlamy, jsem úplně přesvědčený, že jsem sportovní pes. Ale pak… v polovině… najednou si říkám: Čekej, co jsem to dělal? A pak se vracím vesele. Bez míčku. Protože ano, ten celý koncept vrácení míčku u mě nikdy nefungoval. S lanem na floss? To samé. Hrát si spolu? Je to zábava! Házíte? Pak je hra u konce. Tahat lanem? Nikdy, proč bych to dělal, když mohu jen stát vedle vás a být šťastný, že se mnou zabýváte? Možná jsem se nikdy pořádně nenaučil hrát. Ale upřímně? Jsem většinou šťastný, že jste tu. Že se se mnou smějete, chodíte se mnou, hladíte mě a vidíte mě takového, jaký jsem: šťastný, milý, občas zapomnětlivý labrador s srdcem, které se pořád vrtí.
Přečíst původní (nl)
Hoi… ik ben Lester. Ja, die grote blonde knuffelbeer die je misschien al hebt zien kwispelen voordat je me überhaupt zag. Ik ben elf jaar, maar laat je niet foppen: in mijn hoofd ben ik nog steeds een jonge pup met een motor die altijd aan staat. Mijn lijf is misschien iets ouder, maar mijn ziel? Die springt nog elke dag op en neer. Ik ben bij DOA terechtgekomen via een andere opvang. Mijn baasje kon helaas niet meer goed voor mij zorgen… en daar was ik eerst best verdrietig over. Je denkt toch: Waar is mijn mens nou? Maar toen kwamen hier allemaal nieuwe mensen. Verzorgers, vrijwilligers, knuffelaars, koekjesuitdelers, ik ben ze nog aan het categoriseren. En ze geven me zóveel aandacht dat ik me hier eigenlijk meteen thuis voelde. Ik ga dus ook graag met iedereen mee. Echt met iedereen. Als je naar buiten loopt, loop ik mee. Als je naar binnen loopt, loop ik mee. Als je alleen maar denkt aan lopen, sta ik al klaar. En buiten? Nou, daar kijk ik iedereen verwachtingsvol aan. Want je weet maar nooit wie er zin heeft om even over mijn koppie te aaien. Ik ben tenslotte een Labrador. Wij zijn geboren met een ingebouwde aaibaarheidsmodus. Spelen vind ik ook nog steeds geweldig. Tenminste… het begin. Je gooit een bal, ik ren er enthousiast achteraan, oren in de wind, tong uit mijn bek, helemaal het idee dat ik een sporthond ben. Maar dan… halverwege… denk ik ineens: Wacht… wat was ik ook alweer aan het doen? En dan kom ik vrolijk terug. Zonder bal. Want ja, dat hele bal terugbrengen-concept is nooit helemaal geland bij mij. Met een flostouw is het hetzelfde. Samen spelen? Leuk! Jij gooit? Dan is het spel klaar. Trekken aan de flos? Nee joh, waarom zou ik dat doen als ik ook gewoon naast je kan staan en blij kan zijn dat je met mij bezig bent? Misschien heb ik spelen nooit echt goed geleerd. Maar eerlijk? Ik ben vooral blij dat jij er bent. Dat je met me lacht, met me wandelt, me aait, en me ziet zoals ik ben: een vrolijke, lieve, soms wat vergeetachtige Labrador met een hart dat altijd kwispelt.
Zobrazeno včera
