Adoptujte Chardo
Kříženec · Neznámo
Dobrý den, jmenuji se Chardo. Jsem v excelentním psovském stavu a velmi hezký. Mám bílé jemné srst a podivné kousky na nohou. Moje hnědé uši jsou milé a mé oči jsou tmavě hnědé. Ale moje matka mi říkala, že bych se neměl chvástat, protože již našla nový domov. Ale začněme: Naši předchozí majitel zavázal mého bratra Dresa a mě ke stromu, odešel a nikdy se nevrátil. Mysleli jsme, že to je konec. Ale naše matka zůstala s námi. Neopustila nás. Pak někteří dobrovolníci nás odvázali a donesli nás do městského zvířecího útulku. Tam jsme čekali dva roky, jako tak mnozí jiní. Nikdo nás nechtěl dát domů. Nemám se co stěžovat na útulek, ale bylo tam opravdu špatně. Ale jednoho dne se stalo malé zázrak. Přišli cizí pracovníci na ochranu zvířat a vybrali nás z klece. Pršelo moc, vzpomínám si na to. Přivezli nás do jiného zvířecího útulku, ADVCA ve Valenci. Nyní jsme mnohem lépe. Měli jsme svůj vlastní suchý pokoj s pohodlnými odpočinkovými místy a plným jídelním míčkem. A všichni byli tak laskaví. Laskavá žena hrála s námi míčem. Bylo to skvělé. Nikdy jsem se s někým nepozdravil. I když jsem prožil tak moc špatného, jsem ve vrcholné fyzické a duševní kondici, říkají mi lidé z ochrany zvířat. To je pravda! Ale upřímně: I když jsem se zlepšil o sto procent vzhledem k útulku, teď konečně toužím po domě s lidmi, kteří mě milují. Přeji si krásné procházky a možná nějaký sport. V školách na psa bych byl ochotný, dobrý student. Už dobře ovládám vodítko a chci se naučit mnohem více. Udržujeme naši místnost v pořádku. Dobře se chováme u veterináře a při jízdě. Skutečně děláme všechno nejlepší.
Přečíst původní (de)
Guten Tag, mein Name ist Chardo. Ich bin im allerbesten Hundealter und ziemlich gutaussehend. Weißes seidiges Fell und lustige Sommersprossen an den Beinen. Braune Öhrchen zum Anbeißen, dunkelbraune Augen. Aber ich soll nicht prahlen, sagte meine Mama immer, die schon ein neues Zuhause gefunden hat. Aber ganz von vorn: Unser ehemaliger Besitzer hat meinen Bruder Dres und mich an einen Baum gebunden, ist weggegangen und nie wieder gekommen. Wir dachten, das war’s jetzt. Unsere Mama aber, ist bei uns geblieben. Sie hat uns nicht verlassen. Dann haben uns freiwillige Helfer losgebunden und ins städtische Tierheim gebracht. Zwei Jahre haben wir dort gewartet, wie so viele andere auch. Niemand wollte uns ein Zuhause geben. Ich möchte ja nicht über die Unterkunft meckern, aber es war wirklich schlimm dort. Doch eines Tages geschah ein kleines Wunder. Fremde Tierschützer tauchten auf und holten uns aus dem Zwinger. Er regnete sintflutartig, das weiß ich noch. Sie brachten uns in ein anderes Tierheim, das ADVCA in Zaragoza. Nun ging es uns gleich viel besser. Ein eigenes, trockenes Zimmer mit bequemen Liegeplätzen und ein gefüllter Futternapf. Und alle waren so freundlich. Eine nette Frau hat mit uns Ball gespielt. Das war toll. Noch nie hatte jemand mit uns gespielt. Obwohl ich so viel Schlimmes erlebt habe, bin ich psychisch und physisch in Top – Form, sagen meine Tierschützerfreunde. Stimmt! Aber ehrlich mal: Auch wenn ich mich schon hundertprozentig verbessert habe, was die Unterkunft betrifft, wünsche ich mir nun endlich ein Zuhause mit Menschen, die mich liebhaben. Ich wünsche mir schöne Spaziergänge und vielleicht eine sportliche Betätigung. In der Hundeschule wäre ich ein lernwilliger, braver Schüler. An der Leine gehe ich schon recht gut und ich möchte noch ganz viel lernen. Unser Zimmer halten wir in Ordnung. Beim Tierarzt sind wir brav und beim Autofahren auch. Wir geben uns wirklich viel Mühe.
Zobrazeno před 5 měsíci
