Adoptujte Mikeu
Kříženec · Mužský
Mikeu strávila celý svůj život venku, v oblasti, kde bylo mnoho koček a nebyly zvyklé na lidský kontakt. Když jsme ji přijali, musela být její ocas amputován a chirurgicky odstraněn, protože hrozilo, že by došlo k vážné infekci. Nyní má jen roztomilou malou bambuli. Mikeu udělala od svého příchodu velké pokroky. Zpočátku byla velmi vyděšená a trávila spoustu času schováváním se. Postupně se naučila těšit z pohodlí domu, útulných míst a zejména slunečných oken, kde tráví spoustu času pozorováním světa. Nyní je velmi klidná, diskrétní, opatrná a má pevný řád. Má ráda své malé návyky a své chvíle hry, zejména s myškami a rybářskými tyčemi, kterých se zpočátku bála. Nejvíc ze všeho má ráda společnost ostatních koček. Hledá jejich blízkost a někdy je volá. Zvláště když vidí jinou kočku, je velmi vnímavá: cvrliká, vydává zvuky, válí se a otírá se o okno, aby sledovala její pohyby. Proto bude potřebovat bydlet s jednou nebo více společenskými kočkami, které si užívají interakce s ostatními kočkami. Jejich přítomnost je také důležitá, aby mohla pokračovat v pokroku s lidmi. Protože i když Mikeu již neuteká před lidmi, stále se nedá dotknout a nevyhledává kontakt. Může zůstat poblíž, spát na posteli nebo přijít pohladit na konec postele, ale ruka, která se ji pokusí dotknout, je velký „ne“. Umí ukázat svůj nesouhlas a její hranice musí být respektovány. Začínáme uvažovat o jejím osvojení, ale pouze v opravdu přizpůsobeném prostředí. Mikeu bude potřebovat trpělivé, pozorné lidi, kteří jsou připraveni s ní podniknout skutečnou socializační cestu, bez tlaku, bez zpoždění a bez cíle výsledku. S ní nejde o to, snažit se vyvolat kontakt, ale postupně dělat každodenní situace normální: procházet se poblíž ní, pohybovat se, usadit se vedle ní... dokud se tyto situace nestanou uklidňujícími. Je to tím, že respektujeme její hranice a ukazujeme jí prostřednictvím zkušeností, že může důvěřovat lidem, že se může vytvořit pouto...
Přečíst původní (fr)
Mikeu a vécu dehors toute sa vie, sur un site où les chats étaient nombreux et peu habitués au contact avec l’humain. Lorsque nous l’avons recueillie, sa queue venait d’être sectionnée et a dû être retirée chirurgicalement car elle risquait de provoquer une grave infection. Il ne lui reste aujourd’hui qu’un petit pompon tout mignon. Depuis son arrivée, Mikeu a fait de beaux progrès. Les premiers temps, elle était très terrorisée et passait beaucoup de temps cachée. Elle a progressivement appris à profiter du confort d’une maison, des endroits douillets et surtout des fenêtres ensoleillées, où elle passe beaucoup de temps à observer le monde. Elle est aujourd’hui très calme, discrète, prudente et routinière. Elle apprécie ses petites habitudes ainsi que ses moments de jeu, notamment avec les souris et les cannes à pêche, dont elle avait pourtant peur au début. Ce qu’elle apprécie surtout, c’est la compagnie des autres chats. Elle recherche leur proximité et vocalise parfois pour les appeler. Elle peut d’ailleurs se montrer particulièrement expressive lorsqu’elle aperçoit un congénère : elle glousse, vocalise, se roule et se frotte à la fenêtre pour suivre ses mouvements. Elle aura donc besoin de vivre avec un ou plusieurs chats sociables et appréciant les interactions avec leurs congénères. Leur présence est également importante pour l’aider à poursuivre ses progrès avec les humain•es. Car si Mikeu ne fuit plus systématiquement la présence des humain•es, elle ne se laisse toujours pas toucher et ne recherche pas le contact. Elle peut rester à proximité, dormir sur le lit ou venir pattouner au bout du lit, mais une main qui cherche à la toucher reste un grand « non ». Elle sait montrer son inconfort et ses limites doivent impérativement être respectées. Nous commençons à envisager son adoption, mais uniquement dans un environnement réellement adapté. Mikeu aura besoin de personnes patientes, observatrices et prêtes à faire avec elle un véritable chemin de sociabilisation, sans pression, sans délai et sans objectif de résultat. Avec elle, il ne s’agit pas de chercher à provoquer le contact, mais de banaliser progressivement le quotidien : passer près d’elle, bouger, s’installer à côté… jusqu’à ce que ces situations deviennent rassurantes. C’est en respectant ses limites et en lui montrant, au fil des expériences, qu’elle peut faire confiance aux humain•es que le lien pourra se…
Zobrazeno minulý měsíc
