Adoptujte Il cane in braccio
Kříženec · Neznámo · Štěně · 4 měsíce
Většinou se mladí psi a malé psy dostávají do náručí svých lidských společníků. Důvody jsou vždy stejné: "pocit" chce je objímat nebo "pocit" chce je chránit, což oba případy projevují epimeles, tedy radost z péče o bytost, která se zdá potřebovat ochranu nebo pomoc. Ale odpovídá tento "pocit" lidí správně psychice psa? Zdá se, že ne, zejména proto, že bytost, kterou nosíme, není součástí intraspecifických chování (kromě nejpočátečnějších týdnů, kdy může být kučerka zvednuta matčiním ústy) stejně jako objetí, které je typicky lidská činnost, nikoli psovská. Kromě toho, pokud se zdá, že pes žádá, aby byl zvednut, pravděpodobně jde o zvyk, který si lidské bytosti vyvinuly, nebo dokonce chování, které může skrývat problém u psa, který by měl být řešen, nikoli podporován. Navíc "pocit" zabezpečit štěňata nebo psa – možná v bezpečné oblasti nebo když se k němu blíží další pes – zvednutím ho země a držením v náručí může aktivovat loveckou motivaci psů, z nichž jste si mysleli, že jste je zachránili: zvedání psa směrem nahoru odpovídá útěku toho, co jistě bude považováno za kořist. A nosit psa na ruce po procházce? Nedává smysl, protože znemožňuje psovi prozkoumávat prostředí, získávat informace, pamatovat si zápachy, identifikovat nebezpečí a rozlišovat různé zápachy. Samozřejmě naprosto jiná je činnost psa, který si samovolně sedne na vaše klín, když sedíte: v tomto případě pes ukazuje požitek z kontaktu, který by měl být podporován (nikoli zamítnut) a rozvíjen (možná tím, že si sednete na podlahu vedle něj), a zároveň nám umožňuje splnit náš "pocit" mít ho "v našich náručích" etologicky správným způsobem.
Přečíst původní (it)
Cuccioli e cani di piccola taglia finiscono spesso in braccio ai loro compagni umani. I motivi sono sempre gli stessi: “desiderio” di coccolarlo o “desiderio” di proteggerlo, che in entrambe le fattispecie concretizzano l’epimelesi, ossia il piacere di prendersi cura di un essere che sembra chiedere protezione o aiuto. Ma questo “desiderio” dell’umano si rapporta correttamente all’etogramma del cane? Sembra proprio di no, anzitutto perché l’essere trasportato non fa parte dei comportamenti intraspecifici (se non nelle primissime settimane quando il cucciolo può essere sollevato con la bocca dalla madre) esattamente come l’abbraccio, che è un’azione tipicamente umana e non canina. Se, poi, può sembrare che sia il cane a chiedere di essere preso in braccio è molto probabile che si tratti di un'abitudine implementata dall’umano o, addirittura, di un comportamento che potrebbe nascondere un disagio del cane che andrebbe risolto e non assecondato. Non solo, ma il “desiderio” di mettere in sicurezza il cucciolo o il cane – magari in un'area sgambo o all'approssimarsi di un cane libero – sollevandolo da terra e tenendolo in braccio può attivare la motivazione predatoria dei cani dai quali si pensava di sottrarlo: sollevare il cane verso l’alto equivale, infatti, alla fuga di quella che a tutti gli effetti sembrerà essere una preda. E la passeggiata in braccio all’umano? Non ha alcun senso, dato che impedisce al cane di esplorare l’ambiente, acquisendo informazioni, memorizzando odori, individuando pericoli, riconoscendo e distinguendo le differenti tracce olfattive. Ovviamente, del tutto differente è l’azione del cane che decide di sedersi in braccio quando si è seduti: in questo caso, il cane manifesta un desiderio di contatto che va assecondato (non respingendolo) e favorito (magari sedendosi a terra accanto a lui) e che, contemporaneamente, ci permette di concretizzare nel modo etologicamente corretto il nostro “desiderio” di averlo “in braccio”.
Zobrazeno před 4 měsíci
